ORDOVIK - ostnokožci

ORDOVICIAN - Echinodermata

Ascocystites aff. drabowensis Barrande, 1887, velikost kalichů cca 60 mm, El kaid Errami, Maroko 

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, podříše: Eumetazoa Butschli, 1910, oddělení: Bilateria Hatschek, 1888- dvoustranně souměrní, pododdělení: Deuterostomia - druhoústí, kmen: Echinodermata Klein, 1734 - ostnokožci, třída: Eocrinoidea Jaekel, 1899 † - pralilijice, řád: Ascocystitida, rod: Ascocystites Barrande, 1887 †, druh: Ascocystites aff. drabowensis Barrande, 1887 †.

Vymřelá pralilijice rodu Ascocystites Barrande, 1887† měla velký protažený kalich, tvořený řadou nepravidelně uspořádaných velkých i malých vyvýšených kalichových desek. Mezi kalichovými deskami se nenacházejí tzv. epispiry (suturální póry). Dlouhý stonek je dobře vyvinutý. Hladký orální povrch nese centrální ústa, ambulakrální soustavu s 20-30 brachiolami (chapadly) a kosočtverečné orální a adorální desky. Biseriální dlouhé brachioly. Anus neznámý. Střední ordovik (SPRINKLE,1973). Nálezy askokystytů u nás jsou vázány pouze na letenské souvrství, což v podstatě potvrzují i nálezy z lokality El kaid Errami, která trochu připomíná naše souvrství letenské, trochu zahořanské. Nalézá se společně s ostnokožci rodu Homocystites (u nás souvrství zahořanské), trilobity Dalmanitina (zahořanské i letenské souvrství) apod.

Níže je rozměrná deska zaznamenávající velký postmortální úhyn ostnokožců druhu Ascocystites aff. drabowensis Barrande, 1887 †, která je velká 780 x 250 mm. Pochází z lokality El kaid Errami v Maroku ze středního ordoviku.

Níže, jelikož to stojí za to, publikujeme několik detailů této úžasné desky. Nutno podotknout, že podobný nález u nás nikdy nenastal a v křemencích letenského souvrství ani není možný. Našli se vlastně jen izolovaní jedinci.

Podřízené taxony rodu Ascocystites Barrande, 1887 †:
Ascocystites drabowensis Barrande, 1887 † - u nás se nalézá v letenském souvrství
Ascocystites micraster Barrande, 1887 † - u nás se nalézá v letenském souvrství

Vědecká synonyma druhu Ascocystites drabowensis Barrande, 1887 †
Ascocystites draboviensis (misspelling - synonymum vzniklé chybou v názvu)

Balanocystites sp. - velikost théky 5 mm, Mecissi (Msissi), region západní Tafilalt, jihovýchodní Maroko (svrchní ordovik, svrchní Caradocian, spodní partie souvrství Ktaoua/Kataoua)

Kmen: Echinodermata Klein, 1734 - ostnokožci, podkmen: Homalozoa Whitehouse, 1941 † - karpoidi, třída: Stylophora Gill & Caster, 1960 † - kalcichordáti, řád: Mitrata Jaekel, 1918 †, podřád: Lagynocystida Caster, 1952 †, čeleď: Kirkocystidae Caster, 1952 †, rod: Balanocystites Barrande, 1887 †.

Cothurnocystis elizae Bather, 1913 - velikost 24 mm, Fezouata shale - arenig, Dra region, Jižní Maroko (st. tremadok)

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, kmen: Echinodermata Bruguière 1791 (ex Klein, 1734) - ostnokožci, podkmen: Homalozoa Whitehouse, 1941 † - karpoidi, třída: Stylophora Gill & Caster, 1960 † - kalcichordáti, řád: Cornuta Jaekel, 1901 †, rod: Cothurnocystis Bather, 1913 †, druh: Cothurnocystis elizae Bather, 1913 †.

Živočich, jež spadá do umělé třídy Stylophora a u kterého není do dneška uspokojivě vyřešeno zařazení do tzv. stromu života podle Linnaea. Jde o živočichy, jež jsou do dnešních dnů velkou záhadou a neznámou a vlastně se vymykají všem recentním živočichům, tudíž vyřešení tohoto problému je nejspíše v nedohlednu. Karpoidní ostnokožec (což je absolutně alibistické pojmenování tohoto živočicha, ale to vysvětlíme níže) Cothurnocystis elizae Bather, 1913 † jehož jméno, určující jej do druhu, tedy elizae je pojmenováno na počest skotské sběratelky fosílií Mrs. Robert Gray neboli Elizabeth Gray (to první jméno je pseudonym po manželovi, Robertu Grayovi také významném paleontologovi). Tato významná sběratelka fosilií, rozená jako Elizabeth Anderson (21. února 1831 - 11. 02. 1924 /92 let/) uskutečnila ve Skotsku jedny z prvních nálezů mnoha vzorků s tímto karpoidem. Kromě tohoto karpoida, pojmenovaného podle jména Elizabeth nesou její jméno i jiní fosilní živočichové. Tentokrát podle příjmení Gray. Jsou to např. tito ostnokožci: hvězdice Hudsonaster grayae a ostnokožec Archophiactis grayae.

"Kalcichordát", vyskytující se také v anglickém a skotském ordoviku. Patří mezi podobné živočichy, stejně jako náš kambrický Ceratocystites perneri Jaekel, 1901 †, jehož nálezy známe z buchavského i jineckého souvrství. Jsou to živočichové, o kterých jeden předpoklad tvrdí, že by se mohlo jednat o tzv. Stylophora (kalcichordáty), předky prvních chordátů - strunatců, tedy i nás. Je faktem, že proximální část (část tvořící základ ramene) je velmi výrazná, trojrozměrně zachovalá a opravdu připomíná jakousi "prapáteř". Alternativní teorie tato zvířata dává do souvislosti s Echinodermata (ostnokožci). Jejich kostra je podobná svou strukturou a složením ostnokožcům. Nicméně, stylophory jsou, na rozdíl od ostnokožců, pro které je typická radiální pětičetná symetrie, asymetrické organismy. Postrádají však i tzv. bilaterální symetrii, jež je zase typická pro chordáty (strunatce), obratlovce nebo i členovce. Svou asymetrií se vlastně vymykají jakékoliv známé, ať recentní, či vyhynulé skupině organizmů. Může se tudíž jednat o slepou vývojovou větev např. ostnokožců (mezi které jsou dnes nejistě řazeni), a která nemá žádnou vazbu na budoucí vývoj živočichů. Nález sestává z pozitivu a negativu. Na každém kameni jsou dva kompletní jedinci a více zbytků toho samého druhu. Stratigraficky jsou málo významní. Vyskytují se od středního kambria po svrchní karbon. 

Kandidátů na prvotního strunatce je více. Některé teorie tvrdí, že to jsou Calcichordata, o kterých se předpokládá, že se odštěpili od ostnokožců (Echinodermata). Jejich zkameněliny známe z mnoha, převážně ordovických nalezišť, z nichž česká patří k nejvýznamnějším. I tito živočichové měli ocasní část těla vyztuženou chordou a v hlavové oblasti žábry. Další teorie se přiklání na stranu stále problematických konodontů (Conodonta), jejichž drobné mikrofosilní pozůstatky známe už z kambria. Conodonti jsou červům podobní živočichové, kteří měli kostěné zuby. Právě tyto zuby byly nalézány izolované a dříve se myslelo, že patřily rybám. Tyto "zuby" jsou známy od středního kambria až po konec permu. Po té mizí a objevují se jen sporadicky. Poslední izolované nálezy pocházejí z konce triasu. Měli chemické složení zubů podobné obratlovcům.  

Za nejstarší předchůdce obratlovců je pokládána například i Pikaia, známá z burgesských břidlic v Britské Kolumbii (asi před 530 miliony lety). Jedná se o bezobratlého, bezlebečného strunatce. Nejprve byla klasifikována jako segmentový červ či mnohoštětinatec. Podrobné analýzy však ukázaly, že Pikaia měla hřbetní strunu. Pikaia byla dlouhá asi 10 cm a žila ve spodním kambriu. Dalším raným "strunatcem" by mohl být Yunnanozoon ze spodního kambria známé čínské lokality Chengjiang (před 525 miliony lety). Dále např. tvor s názvem Haikouella, rovněž z čínského spodního kambria (před 530 miliony lety), který je podobný strunatci Yunnanozoon, má však narozdíl od něho nějaké znaky navíc jako je zřejmě srdce, aorta, neurální trubici a relativně větší mozek. Nejstarším známým strunatcem je Cathaymyrus z čínské lokality Chengjiang (před 525 miliony lety), který je znám pouze z jediného nálezu. Nejstaršími známými obratlovci jsou Myllokunmingia a Haikouichthys. Stále jim však chybí jasně definovaná hlava, kostěná kostra a zuby. Liší se od předchozích strunatců hlavně klikatou stavbou segmentových svalů a žábrami, které jsou poněkud složitější než jenom jednoduché drážky. Oba druhy byly nalezeny v hornině staré 530 milionů let. Těchto kandidátů a teorií je celá řada a samozřejmě všechny výše zmínění "možní předchůdci" jsou řadou vědců odmítáni a bagatelizováni. 

Tělo kalcichordáta Cothurnocystis elizae Bather, 1913 † se skládá z kalicha (neboli theky - téky) a stopky (ocas, noha či rameno). Téka je ve tvaru asymetrické boty. Okraje plochých stran téky se skládají celkem ze 14 prvků, tzv. marginálií. 11 jich definuje obrys těla a 3 tvoří podivné, pravděpodobně pohyblivé laloky, jejichž funkce jsou dosud předmětem spekulací. V dolní části téky lícové strany je struktura připomínající průdušnice a je interpretována, jako žaberní štěrbiny. Z lícní strany jeden lalok směřuje nalevo, na pravé straně jsou laloky dva, delší a kratší, mezi nimiž byl umístěn anální otvor. Někteří vědci tvrdí, že v ocase konstrukčně identifikují velmi jednoduchý notochord - hřbetní strunu, což je pružná tyč z podobného materiálu, jako je chrupavka. To je také jeden z důvodů spekulací, že mohlo jít o předky strunatců. Při stonku jsou identifikovány četné oválné póry. Stonek je poměrně dlouhý, štíhlý a jsou v něm umístěna velmi drobná ústa. Pravděpodobně byli schopni pohybu po mořském dně, kde se živili drobným bentosem.

Podřízené rody řádu Cornuta Jaekel, 1901 †:

Acuticarpus Sumrall, Sprinkle & Guensburg, 1997 †, Amygdalotheca Ubaghs, 1969 †, Archaeocothurnus Sumrall, Sprinkle & Guensburg, 1997 †, Babinocystis Rozhnov, 1990 †, Beryllia Cripps & Daley, 1994 †, Bohemiaecystis Caster in Ubaghs, 1967 † (čeleď: Scotiaecystidae Caster & Ubaghs, 1967 †), Ceratocystis Jaekel, 1901 †, Chauvelicystis Ubaghs, 1969 †, Cothurnocystis Bather, 1913 †, Domfrontia Cripps & Daley, 1994 †, Galliaecystis Ubaghs, 1969 †, Hanusia Cripps, 1989 †, Lobocarpus Ubaghs, 1998 †, Lyricocarpus Ubaghs, 1994 †, Milonicystis Chauvel, 1986 †, Nanocarpus Ubaghs, 1991 †, Nevadaecystis Ubaghs, 1967 †, Ovocarpus Ubaghs, 1994 †, Phyllocystis Thoral, 1935 †, Prochauvelicystis Daley, 1992 †, Procothurnocystis Woods & Jefferies, 1992 †, Progalliaecystis Cripps, 1989 †, Prokopicystis Cripps, 1989 †, Protocystites Hicks, 1872 †, Reticulocarpos Jefferies & Prokop, 1972 †, Scotiaecystis Caster & Ubaghs in Ubaghs, 1967 † (čeleď: Scotiaecystidae Caster & Ubaghs, 1967 †), Thoralicystis Chauvel, 1971 †

Homocystites aff. alter - velikost kamene 150 x 130 x 20 mm, Kayd Rami (El Kayd Errami), region Rissani, Maroko 

Ríše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, podříše: Eumetazoa Butschli, 1910, oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 - dvoustranně souměrní, pododdělení: Deuterostomia - druhoústí, kmen: Echinodermata Klein, 1734 - ostnokožci, podkmen: Blastozoa, třída: Rhombifera Zittel, 1879 †, řád: Dichoporita †, nadčeleď: Glyptocystitoidea Bather, 1899 †, čeleď: Cheirocrinidae Jaekel, 1899 †, rod: Homocystites Barrande, 1887 †, druh: Homocystites alter (Barrande, 1887) †.

Dva kameny (níže) se zkamenělinami mořských pralilijic ze středního ordoviku. Jedná se o rod Homocystites aff. alter, který je známý i z České republiky ze zahořanského souvrství. První deska horniny má rozměry 15 x 13 x 2 cm, nachází se na ní velké množství jedinců, přičemž někteří jsou zcela komletní (stonek, kalich, ramena). V tomto jemnozrnném materiálu jsou výborně zachovalá i jednotlivá tenoučká ramena lilijic vybíhající z kalichů. Kromě lilijic jsou na kameni i fragmenty jiných ostnokožců včetně téměř kompletní hadice (Protaster sp.). Hornina má šedohnědou barvu s přítomností drobných třpytivých zrnek slídy, zkameněliny jsou zbarveny typicky do oranžovo-rezavé barvy díky přítomnosti minerálu limonitu. Nález pochází z marocké lokality El Kayd Errami na západní Sahaře.

Zástupci třídy Rhombifera - rhombiferní jablovcise vyznačují tím, že měli póry na destičkách téky uspořádány v tzv. routy nebo rhomby. Jsou to kosočtverečná pole obvykle vyplněná rovnoběžnými spojovacími kanálky protilehlých pórů ležících vždy na dvou sousedních destičkách. Rod Homocystites Barrande, 1887 † je charakteristický pro svou hruškovitě tvarovanou téku. 

Na rozdíl od již zmíněných českých nálezů vynikají tyto marocké fantastickým způsobem zachování a ač jde o prachovce, které jsou vázány právě i na zahořanské vrstvy, jsou prokresleny i jemnější detaily fosílií.

Rekonstrukce druhu Homocystites geyeri Gil Cid, 1996 †.

Vědecká synonyma:

Cheirocrinus alter Barrande, 1887 

Lilijice Glyptocrinus sp. ? a hvězdice Petraster sp. - velikost lilijice 50 mm, velikost hvězdice 29 mm, Mecissi (Msissi), masiv Jbel Tijarfaïouine, region západní Tafilalt, jihovýchodní Maroko (svrchní ordovik, svrchní Caradocian, spodní partie souvrství Ktaoua/Kataoua )

Třída: Crinoidea Miller, 1821 - lilijice, podtřída: Camerata Wachsmuth and Springer 1885 †, infratřída: Eucamerata Cole, 2017 †, řád: Monobathrida Moore and Laudon, 1943 †, podřád: Glyptocrinina Moore, 1952 †, nadčeleď: Glyptocrinacea von Zittel, 1879 †, čeleď: Glyptocrinidae von Zittel †, rod: Glyptocrinus Hall, 1847 †.

Na kameni je ordovický zástupce kamerátních lilijic rodu Glyptocrinus Hall, 1847 † s širokým kalichem, o celkové velikosti 5 cm (sag), druhá, na obrázku níže, usazená jakoby v koruně té větší měří 3 cm (sag). Tato menší vzdáleně připomíná silurský rod Pisocrinus de Koninck, 1858 †, který známe i z českého siluru a devonu. Snad je to některý z jeho starších předchůdců. Těsně vedle kalichu je zachovalá hvězdice rodu Petraster Billings 1858 † o velikosti 2,9 cm. Fauna nalezené v oblasti horského masivu Jbel Tijarfaïouine má silné afinity s faunou stejného věku (Katian) z bohdaleckého souvrství pražské pánve. Tato zjištění naznačují paleogeografické souvislosti mezi mikrokontinentem Perunica (včetně Čech) a západní Gondwany během svrchního ordoviku.

Na kameni je kromě většího krinoida rodu Glyptocrinus Hall, 1847 † ještě menší neurčená lilijice, drobná hvězdice rodu Petraster Billings 1858 †a záhadný vakovitý útvar, pravděpodobně pozůstatek živočišné houby - Porifera Grant in Todd, 1836 (obr. níže). Svou morfologií připomíná ordovického houbovce třídy Demospongiae Sollas, 1885, konkrétně rodu Choia Walcott, 1920 †. 

Choia Walcott, 1920 †, byla původně považována za stopu po odpočinku živočicha na substrátu, s radiálními ostny, směřujícími od okraje jeho plochého, kuželovitého těla do stran. Nálezy tak připomínají pohled shora na šapitó s lany. Nedávno objevené fosílie z marockého spodního ordoviku odhalují, že zvíře žilo vysoko nad mořským dnem, oproti původnímu předpokladu, že žilo na mořském dně. Kromě ordoviku Maroka (souvrství fezouata) je tento rod znám i z kambria (burgesské břidlice z Britské Kolumbie, maotianshanské břidlice z chiungchussuckého souvrství - Chengjiang biota v Číně a ze známých wheelerských břidlic z Utahu, odkud známe četné nálezy trilobitů mj. např. Elrathia kingii, Peronopsis intermedius nebo Asaphiscus wheeleri, který podle těchto břidlic nese i druhové jméno).

Lilijice Iocrinus subcrassus (Meek & Worthen, 1865) - 60 a 50 mm, a trilobit Isotelus brachycephalus Foerste, 1919 - velikost 60 mm (sag), velikost desky cca. 2×8×14 cm, jižní Ontario, souvrství Cobourg, svrchní ordovik, Kanada

Třída: Crinoidea Miller, 1821 - lilijice, podtřída: Pentacrinoidea Jaekel, 1918, infratřída: Inadunata Wachsmuth and Springer, 1897, nadřád: Disparida Moore and Laudon, 1943 †, řád: Myelodactylida Ausich, 1998 †, čeleď: Iocrinidae Moore and Laudon, 1943 †, rod: Iocrinus Hall, 1866 †, druh: Iocrinus subcrassus Meek and Worthen, 1865 †.

Tato iokrinidní lilijice má kónický aborální tvar kalichu, na kterém jsou bazální desky viditelné z pouhého bočního pohledu; anální vak s velkými jemnými deskami, pokud jsou kalcifikovány; variabilní počet primibrachiálů; větvení ramen až osmkrát. Tento rod je znám jak ze Severní Ameriky - Kanada a USA (Lauretntia), z Anglie a Walesu - Gilwern Hill, Powys (Avalonia), ale také nálezy z Ománu (Gondwana). Spolu s rodem Merocrinus Walcott, 1884 † představuje jeden z mála geograficky rozšířených ordovických krinoidů, kteří prokazují faunální výměnu mezi Laurentií a Gondwanou.

Lilijice rodu Iocrinus Hall, 1866 † řadíme do stejné čeledi Iocrinidae Moore and Laudon, 1943 †, jako nám z letenského souvrství Barrandienu známý druh Caleidocrinus multiramus (Waagen & Jahn, 1899) †. Více zde nebo zde.

Macrocystella cf. bohemica (Barrande, 1887) - velikost jedince vlevo nahoře 35 mm, Ozina, region Taouz, Maroko

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, kmen: Echinodermata Bruguière 1791 (ex Klein, 1734) - ostnokožci, podkmen: Blastozoa, třída: Rhombifera Zittel, 1879 †, řád: Dichoporita, nadčeleď: Glyptocystitoidea Bather, 1899 †, čeleď: Macrocystellidae Bather, 1899 †, rod: Macrocystella Callaway, 1877 †, druh: Macrocystella bohemica (Barrande, 1887) †.

Tato marocká fosílie jedenácti jedinců rhombiferních jablovců téměř identicky odpovídá českému rodu Macrocystella bohemica (Barrande, 1887), známého též pod jménem Mimocystites bohemicus Barrande, 1887 z letenského souvrství, který vymřel na konci ordoviku. Tito cystoidi jsou vzdálení příbuzní známějších ostnokožců - lilijice, hvězdice, hadice atp. Z jejich kalichů (ték) s kosočtverečnými poli (tzv. routy nebo rhomby) na povrchu měli vyrůstat tenká ramena, podobná jako u pralilijic. Tento rod byl také po nějaký čas řazen mezi pralilijice (Eocrinoidea). U nás v České republice jsou nálezy těchto ostnokožců poměrně vzácné (jsou považovány za vzácnější nálezy než nálezy mnohých kompletních trilobitů). Téka je ovoidní, peristom (ústa) a ambulakrální rýhy chráněny zmíněnými krycími deskami. Oblast periproktu (řiť) rozlehlá. Tékální povrch rozdělen do trojúhelníků pomocí velmi nápadných paprskovitých rýh (MOORE, 1967). U některých jedinců se dochoval i typický složený stonek, kterým byli pevně přisedlí k mořskému dnu. Chapadla, jimiž filtrovali potravu se nezachovala. Stáří je střední ordovik (cca 460 - 470 milionů let).

Opět, podobně jako Homocystites (výše), oproti nálezům z letenského souvrství Barrandienu je takovéto zachování u nás nevídané. V letenském souvrství byli doposud nalezeny spíše solitérní jedinci. Na takový hromadný úhyn, v tak skvělém zachování jsme doposud z našich nálezů nenarazili. Kromě toho, že jsou tito jedinci po preparaci výtečně trojrozměrně zachovalí, máme na mysli 3D vakovité téky, či složené stonky, což nám dává výbornou a zcela jasnou představu o jejich tělesné stavbě, tedy žádná velká spekulace, tak zkamenělina disponuje ještě jednou neobvyklostí. Jedná se totiž o kulovitou konkreci, které se u nás v letenském souvrství vlastně ani významně nevyskytují. Díky tomu celá fosílie vyznívá jako miniaturní  zmenšenina hnízda vajec nějakého dinosaura.

Idealizovaná rekonstrukce ostnokožce Macrocystella Callaway, 1877 †.

Vědecká synonyma:

Mimocystites bohemicus Barrande, 1887

Petraster sp. - velikost 29 mm, Mecissi (Msissi), region západní Tafilalt, jihovýchodní Maroko (svrchní ordovik, svrchní Caradocian, spodní partie souvrství Ktaoua/Kataoua)

Kmen: Echinodermata De Brugière, 1791 - ostnokožci, podkmen: Asterozoa von Zittel 1895, třída: Asteroidea de Blainville 1830, rod: Petraster Billings 1858 †.

Protaster sp. Forbes, 1849 - velikost jedince cca 45 mm, Kayd Rami (El Kayd Errami), region Rissani, Maroko

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, kmen: Echinodermata Bruguière 1791 (ex Klein, 1734) - ostnokožci, podkmen: Asterozoa, třída: Ophiuroidea - hadice, řád: Oegophiurida, podřád: Lysophiurina †, čeleď: Protasteridae Miller, 1889 †, rod: Protaster Forbes, 1849 †.

Jednalo se, na svou dobu o poměrně velký druh hadice, která je pozoruhodná i značným stratigrafickým rozpětím svého výskytu. U nás se objevuje jak v prachovcích letenského souvrství, tak v prachových břidlicích zahořanského souvrství, jež je mladší minimálně o 3 miliony let. Je nápadná jemně ostnitým tělním terčem a vřetenovitými rameny, která na konci vybíhají v dlouhé, bičovité výběžky. U nás je známá spíše pod druhovým jménem Bohemura jahni (Jaekel, 1903) †, což je ale synonymum dnes validního (platného) rodu Protaster a druhu Protaster jahni (Jaekel, 1903) †. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že dravé hadice jsou ostnokožci příbuzní s mnohem známějšími hvězdicemi, není tomu úplně tak. Ve skutečnosti se celkem výrazně, ač se to nemusí na první pohled zdát, mnohými znaky liší viz. zde. Skutečnost je taková, že hadice jsou kupodivu bližšími příbuznými spíše se sumýši (tzv. mořské okurky) nebo ježovkami. Hadice se poprvé objevili v ordoviku a v téměř nezměněné podobě žijí dodnes. Nálezy (i fragmenty) fosilních hadic v České republice patří k velice vzácným nálezům. Stáří je svrchní ordovik (cca 440 - 460 milionů let).
Kdo se někdy u moře setkal s recentní hadici ví, že je schopna, na rozdíl od hvězdice ovinout prsty "lovce", případně je schopna odloučit a pustit své rameno. Pokud se toto rameno dostane zpět do moře, může na něm vyrůst nová, kompletní hadice. Nálezy hadic jsou o poznání vzácnější, než hvězdic.

Vědecká synonyma:
Bohemura jahni Jaekel, 1903 

Siluraster cf. perfectus Jaekel, 1903 - velikost 45 mm, Kayd Rami (El Kayd Errami), region Rissani, Maroko

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, kmen: Echinodermata Bruguière 1791 (ex Klein, 1734) - ostnokožci, podkmen: Asterozoa, třída: Asteroidea - hvězdice, čeleď: Hudsonasteridae Schuchert, 1914 †, rod: Siluraster Jaekel, 1903 †, druh: Siluraster cf. perfectus Jaekel, 1903 †.

Až 7 cm velcí zástupci rodu Siluraster s dlouhými, štíhlými rameny. Nálezy těchto ordovických hvězdic jsou u nás známy ze šáreckého souvrství spodního ordoviku, letenského souv. i z prachovců a písčitých břidlic mladšího zahořanského souvrství. Na publikované fosílii se tato malá mořská hvězdice zachovala ve skvělém stavu. Pochází z marockého naleziště El Kay Errami, které se nachází na západní Sahaře. Určení této hvězdice odpovídá českému rodu Siluraster perfektus, který byl popsán Joachimem Barrandem v českých souvrstvích středního ordoviku. V České republice však zkamenělé hvězdice patří ke zcela raritním nálezům, kterých se uskutečnilo velmi málo. Kromě otisku hvězdice se na kameni zachovaly i fragmenty hlavových štítů trinukleidního trilobita nejistého rodu. Pravděpodobně ale, vycházeje z poznatku, že se tento druh hvězdice vyskytuje i u nás v letenském souvrství, mohlo by se jednat o trilobita Deanaspis cf. goldfussi (Barrande, 1846)†, známého též ze stejného souvrství. Tito slepí trilobiti, jež s velkou pravděpodobností žili v bahnitém či písčitém dně a za pomocí svého filtru kolem hlavy nejspíše cedili potravu z mořského dna, nejsou ani tak velkou záhadou ve společnosti této prastaré vyhynulé hvězdice, jež se také, podobně jako její recentní příbuzní pohybovala po mořském dně. Zajímavý je však zcela osamocený výskyt poměrně velkého terčovce (Edrioasteroidea) druhu Hemicystites cf. bohemicus (Barrande, 1887), jež je typický svým parazitickým způsobem života a je častěji nalézán jako symbiont na tělech jiných živočichů. Často členovců, konkrétně ordovických odontopleuridních trilobitů rodu Selenopeltis, ale i jiných. 

Stáří je svrchní ordovik - caradok (cca 460 - 440 milionů let). Caradok (podle města ve Velké Británii), čti karadok - standardní stratigrafický stupeň svrchního ordoviku, zavedený v roce 1893. V českém vývoji mu přibližně odpovídá stupeň beroun - pro střední a svrchní ordovik jsou pro Pražskou pánev stanoveny vlastní stupně - dobrotiv, beroun, králodvor a kosov. Stanovení těchto stupňů bylo dáno především odchylným faunistickým vývojem, zejména graptolitové a ramenonožcové fauny. Geologický stupeň beroun je v Barrandienu reprezentován až 2000 m mocným sledem klastických (klastický neboli úlomkovitý - označení sedimentárních hornin převážně složených z úlomků starších hornin a minerálů či organických zbytků přinesených z míst vzniku do místa uložení. Příkladem jsou např. slepence, pískovce) uloženin, jenž jsou dle litologické povahy podrobněji děleny na libeňské, letenské, vinické, zahořanské a bohdalecké souvrství.

Spinadiscus lefebvrei gen. et sp. nov - velikost kamene 75 x 95 mm, Kayd Rami (El Kayd Errami), region Rissani, Maroko

Kmen: Echinodermata De Brugière, 1791 - ostnokožci, podkmen: Crinozoa Matsumoto, 1929, třída: Edrioasteroidea Billings, 1858 † - terčovci, řád: Isorophida Bell, 1976 †, podřád: Isorophina Bell, 1976 †, čeleď: Agelacrinitidae Chapman, 1860 †, rod: Hemicystites Hall, 1852 †.

Terčovec, vyskytující se v marockém souvrství Ktaoua/Kataoua, nápadně připomínající druh Hemicystites bohemicus (Barrande, 1887), proto ponecháváme klasifikaci rodu Hemicystites. Ono totiž ještě zcela není prokázáno, že jde o nový druh, ač je takto pojmenován. Dokonce je to jediný zástupce umělého rodu Spinadiscus. Nemá ještě své pevné místo v klasifikaci a skutečně tak může jít pouze o endemickou formu nám známého hemicystita. V Barrandienu se zástupci tohoto rodu vyskytují poměrně vzácně v jemnozrnných křemencích letenského souvrství a v písčitých břidlicích souvrství zahořanského. U nás rozeznáváme dva duhy - Hemicystites bohemicus (Barrande, 1887) † - letenské s. a Hemicystites simplex (Barrande, 1887) † - zahořanské s.. Z mimočeského ordoviku jsou známi i z dalších zemí Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a Afriky.